Území, na kterém tyto obce vznikly, patřily počátkem 13. stol. českým králům. Kolem roku 1230 pověřil král Přemysl Otakar I. svého diplomata Arnolda z Hückeswagenu tento rozsáhlý kraj – od Starého Jičína po Ostravu a mezi Odrou a vrcholy Beskyd – kolonizovat. Po založení správních středisek Příbora a Hukvald – snad už za života Arnoldova – bylo u Příbora proti toku Lubiny vyčleněno 100 popluží pro Velehradský klášter. A to bylo území, na kterém mniši založili ves a nazvali ji “Theodorici villa”. První písemná zpráva o ní je z roku 1302. Velehradský klášter vlastnil ves asi až do roku 1437, kdy je jmenována jako zboží hukvaldské. Z původní Theodorici villa – počeštěno na Dětřichovice – vznikly pak vesnice Větřkovice, Drnholec a Mniší.
Obce jako součást panství pak měly pohnuté osudy jen s krátkými úseky klidu. Přecházely z majitele na majitele. Byli mezi nimi i císař Karel IV,, či král Jiří z Poděbrad. Až se v roce 1511 dostaly do vlastnictví olomouckých biskupů – později arcibiskupů. Ti už byli obcím vrchností nepřetržitě až do roku 1848.
V roce 1975 byly na území obce Lubiny objeveny zbytky pozdně středověkého hrádku. Lokalita byla zkoumána Opavskou expoziturou AV ČSAV v Brně. Nalezla se tam řada artefaktů, svědčících o době, kdy byl hrádek či tvrz funkční. Bylo to od počátku 14. stol. až do druhé poloviny století 15. Písemné prameny o něm bohužel nemáme žádné.
V průběhu 1. poloviny 16. stol. zakládají majitelé hukvaldského panství, biskupové Stanislav Thurzo, Jan Dubravius a Marek Khuen, soustavu rybníků na Odře a jejich přítocích. Mezi ně patřily i rybníky na řece Lubině. V Drnholci jich bylo 11. Poslední z nich – Lipový – byl vypuštěn až v roce 1900. Sloužil nejen pro chov ryb, ale i jako zdroj vodní síly pro pohon nejprve hamru k výrobě a zpracování železa, který u něj počátkem 17. stol. vrchnost postavila. Později byl provoz změněn na valchu, pak přádelnu až nakonec se zde vyráběly knoflíky. V roce 1907 byla v budově instalována čerpadla, která čerpala vodu ze stále funkční rybniční strouhy do kopřivnické Tatry. To bylo až do roku 1975, kdy stará vodárna skončila a s ní i poslední využití rybníkářské soustavy u nás. Sloužila víc než 300 let!
Kromě výše uvedené budovy využívaly vodní energie ještě dva mlýny a valcha. Tu postavil v roce 1836 příborský podnikatel Jan Raška. Později byla přistavěna i mechanická přádelna. Roku 1874 byla změněna výroba z textilu na ohýbaný nábytek. V roce 1907 továrna zaměstnávala přes 300 lidí a vyvážela i do Jižní Ameriky, Afriky a Austrálie. První světová válka ale výrobu ukončila. Až v roce 1927 továrnu koupil frenštátský továrník Polach a přestavěl ji zpět na textilku. Ale již v roce 1933 továrnu zrušil, rozebral a přestěhoval do Frenštátu. Do konce výroby částečně pomáhalo i vodní kolo poháněné vodou ze strouhy, postavené staviteli rybníků počátkem 17. stol.
Obce Větřkovice i Drnholec sdílely osudy celého hukvaldského panství. Byla to období klidu za vlády císaře Karla IV., zlá doba husitských válek, kdy pevnost Hukvaldy byla vždy na ráně, a zejména pak období 30. leté války. Vesnice panství pomáhaly při obraně hradu, ale hlavně byly spižírnou všech vojsk, která byla posílána k hradu, aby jej dobývala či chránila.
Doba po třicetileté válce byla pro poddané v mnohém horší než samotná válka. Těžká hospodářská situace nutila sedláky k povstáním. U nás to bylo již roku 1643, pak 1673, 1675 a zejména velké povstání 26. června roku 1695, které přerostlo v největší selské povstání na Moravě. Posledním povstáním na panství bylo srocení sedláků 30. 6. 1775. Organizátory byli i občané z Větřkovic – obecní posel Josef Víta a sedlák Michal Matula. Matula byl vrchnostenskými úředníky označen za největšího viníka, souzen a uvězněn v Kroměříži a propuštěn teprve 11. 10. 1775.
Představitelé obcí u nás bývali fojti. Nejznámější z Větřkovských byl Matyáš Krbec – valašský vojvoda. Sídlil v Kozlovicích. Když zestárnul, vzdal se funkce vojvody, koupil si ve Větřkovicích fojtství a stal se i fojtem. Tehdy se začal psát “Mates Foyt”.
Drnholec se stal samostatnou obcí oddělením od Větřkovic v roce 1347. Z řady fojtů se stal známým Jura Šustala. Jeho syn Tomáš koupil v roce 1775 fojtství v Kopřivnici. Roku 1822 se tam narodil Ignác Šustala, zakladatel kočárovky, ze které se později stala továrna Tatra.
Na začátku rozvoje této továrny stál i syn drnholeckého mlynáře František Cahel. Po studiích u příborských piaristů a vyučení ve frýdlantských železárnách se v roce 1893 stal strojmistrem – garantem rozvoje podniku ve strojařské oblasti. Roku 1896 odjel na stáž k Benzovi do Německa, odkud přivezl do Kopřivnice čtyřdobý dvouválcový motor, a již v roce 1901 vyráběla továrna první vlastní motory. Byl zapáleným motoristou, jedním z prvních řidičů v továrně. Půl roku po založení Rakouského autoklubu se spolu s Hansem Ledwinkou a Leopoldem Svitákem stal od 1.1. 1898 jeho členem.
